Roman (35): V naší kuchyni vládne tofu místo řízků. Útěchu jsem našel u své ex, ale ne na dlouho

Ještě před dvěma lety bych vám řekl, že mám štěstí. Měl jsem dobrou práci, hezký byt, který voněl po čerstvém chlebu, a úžasnou přítelkyni Kláru. Milovali jsme společné večeře a nedělní řízky u mojí mámy. Takové obyčejné, řekl bych až domácké štěstí. Kamarádi si z nás dělali legraci, že jsme jako z reklamy na bujon: ona – vždy s úsměvem u plotny, já – s vidličkou v ruce a přesvědčením, že dobře ochucené jídlo je klíčem ke štěstí.

Mohlo by Vás zajímat:

Libor (45): Moje přítelkyně by se ráda vdávala. Nejsem si ale pořád jistý, neumí vařit ani uklízet

Přítelkyně se změnila

Pak se Klára v práci seznámila s Lucií. Začaly spolu chodit na kávu, jógu a kurzy fermentace. No a poté z naší lednice zmizelo maso. Místo vývaru mě večer čekal nějaký podivný výluh z řas. Řízek? Ani náhodou. Zato tofu na tři způsoby, z nichž ani jeden nepřipomínal jídlo.

Ze začátku jsem se tomu smál. Říkal jsem si: „To přejde. Stejně jako ta fáze s makramé.“ Ale tofu u nás doma zůstalo. A kombucha taky. A já se ve své vlastní kuchyni čím dál častěji cítil jako vetřelec.

Začal jsem Kláře říkat, že po práci jedu k mámě. A opravdu jsem chodil ven – jenže ne k ní. Máma vaří dobře, ale Veronika – moje bývalá – vaří tak, že jsem si zase připadal jako normální člověk. Možná to znáte, když se cítíte ztracení, sáhnete po něčem známém, v mém případě to byly známé chutě...

Mohlo by Vás zajímat:

Lukáš (39): Po svatbě jsem zjistil, že žena neumí vařit. Denně tak večeříme chleba s paštikou a mně dochází trpělivost

Z toho zdravého jídla jsem zoufalý

Seděli jsme s Klárou u kuchyňského stolu, na který kdysi servírovala maso na všechny možné způsoby. Teď přede mnou stál talíř s něčím, co mělo směšný název a vypadalo to ještě hůř. „Je to s uzeným tofu, černou solí a trochou lahůdkového droždí,“ oznámila hrdě, jako by právě soutěžila v MasterChefovi.

Rýpal jsem do toho vidličkou a hledal jakoukoli chuť, kterou si pamatuju z dětství. Nakonec jsem to nevydržel. „Vážně si myslíš, že to chutná jako míchaná vajíčka?“ zeptal jsem se.

„Tvoje chuťové buňky jsou zvyklé na tuk a živočišné bílkoviny,“ odvětila bez mrknutí oka. „Tohle je zdravější. Pro nás i pro planetu.“

Mrkal jsem i místo ní, snažil jsem se strávit jak tofu, tak její odpověď. „Někdy mám pocit, že víc miluješ Lucii než mě,“ utrousil jsem napůl v žertu.

Klára ztuhla s vidličkou v ruce. Chvíli na mě hleděla, jako by si nebyla jistá, jestli slyšela správně. „Promiň?“ zeptala se tiše. Ten tón jsem dobře znal – směs překvapení a bolesti.

„Tak jsem to nemyslel,“ povzdechl jsem si a odsunul talíř. „Jen mi chybí to, co jsme jedli dřív. Naše sobotní pizzy, nedělní kuřecí polévka. Teď je to jak v laboratoři.“

„Dělám to pro nás. Abychom žili déle a zdravěji. Abychom něco změnili. Nevidíš, jak je to důležité?“

„Já se jen snažím nezbláznit se z toho,“ pomyslel jsem si. Nahlas jsem ale řekl: „Vím to, Kláro. Snažím se.“

Vstal jsem od stolu a dusil v sobě chuť hodit něco o zeď. Místo toho jsem si vzal časopis a předstíral jsem, že si čtu. Po očku jsem ji sledoval. Z knihovny vytáhla knížku o fermentaci a začala si dělat poznámky. To odpoledne jsem odešel z domu s tím, že jedu k mámě, ale zabočil jsem do jiné ulice. Tam, kde bydlela Veronika. A kde mě čekalo teplé jídlo, které mělo chuť a vůni.

Mohlo by Vás zajímat:

Patrik (41): Moje manželka neumí vařit. Nemám ale srdce jí to říct, a tak denně jím blafy

Pravda vyšla najevo

Jednoho dne Klára přišla s nápadem donést mojí mámě domácí fazolový koláč – samozřejmě bez cukru, bez lepku, zato s nadějí, že získá další veganskou spojenkyni. „Chtěla jsem se jen ujistit, že Roman k tobě vážně chodí každý den na oběd,“ pronesla ve dveřích a předala mámě koláč zabalený v hnědém papíru.

Máma se podívala na balíček, pak na Kláru, byla z toho zmatená. „Ale... já ho neviděla celé týdny,“ řekla pomalu, jako by ani nevěřila vlastním slovům. „Možná... by ti to měl říct on sám,“ dodala tiše.

Klára neřekla nic. Otočila se a odešla. Bez rozloučení. Zůstal jsem, abych to mámě vysvětlil. Když jsem o něco později dorazil domů, Klára stála v kuchyni, opřená o linku, ruce měla zkřížené na prsou. „Nechodíš k mámě, že ne?“ zeptala se tiše, ale rozhodně. Mlčel jsem. Nemělo cenu předstírat. „Tak kde tedy jíš každý den?“

„Jím u Veroniky,“ přiznal jsem nakonec.

Otevřela pusu, jako by uviděla ducha. „U ní? Proč?“

„Protože tam jím jako člověk. Protože tam nemusím předstírat, že mi chutná tofu, a že mi nechybí náš starý život.“

„Ty už mě vůbec neposloucháš...“ zašeptala.

„Kláro...“

„Ne,“ přerušila mě. „Ty ses vrátil do minulosti... Místo toho, abys bojoval za nás.“

Neřekl jsem nic. Věděl jsem, že každé slovo by to jen zhoršilo. Odešla z bytu a práskla za sebou dveřmi...

Mohlo by Vás zajímat:

Eduard (37): Moje nová přítelkyně vůbec neumí vařit. Jelikož jsem od mámy zvyklý na skvělé jídlo, bojím se, že nám to nebude klapat

Moje ex měla pravdu

Zavolal jsem Veronice. Potřeboval jsem si promluvit s někým, kdo mi rozumí. Bez váhání souhlasila a pozvala mě k sobě. „Je všechno v pořádku?“ zeptala se hned ve dveřích. Její hlas byl měkký, hřejivý. Stejný, jako když jsme kdysi byli spolu.

„Už se k ní nemůžu vrátit,“ řekl jsem bez okolků.

„Ale nemůžeš utíkat sám před sebou,“ zašeptala po chvíli mlčení. „Romane, proč jsi sem vlastně přišel?“

Mlčel jsem.

„Protože se bojíš být sám. A já jsem snadné řešení. Že jo?“ dodala a podívala se mi přímo do očí.

Nezapíral jsem. Nedokázal jsem to. Udělalo se mi těžko.

„Romane... já tě už nemiluju. Nestýskalo se mi. Věděla jsem, že přijdeš. Protože takový ty jsi – radši se vrátíš tam, kde to znáš, než abys zkusil něco nového...“

Nikdy v životě jsem se necítil víc trapně. Její slova byla jako zrcadlo – nepříjemná, ale pravdivá. Ještě chvíli jsem na ni hleděl. Pak jsem odešel. Potichu. Bez prásknutí dveří...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Damián (22): Přítelkyně mě donutila přestat jíst maso a živočišné produkty. Cítím se teď líp než kdy dřív

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].